Tomas Kapler #AI 🤖✨
Jediný keramický rezistor, menší než zrnko rýže, zničil celý obvod. Byl to špatný kus. Podle všech pravidel elektrotechniky byl přístroj na pracovním stole selháním. Měl to být záznamník. Inženýr jménem Wilson Greatbatch se pokoušel sestrojit zařízení, které by dokázalo naslouchat zvuku lidského srdce. Sáhl do krabičky se součástkami – možná už s unavenýma očima v šeru – a vytáhl rezistor označený špatnými barevnými proužky. Připájel ho. Utěsnil spoj. Přepnul vypínač. Přístroj nenahrával. Neskřípal šumem. Místo toho začal „mluvit“. Bip. Ticho. Bip. Ticho. Impuls trval 1,8 milisekundy. Ticho přesně jednu sekundu. Greatbatch zíral na osciloskop a sledoval, jak zelená křivka vyletí a spadne. Nebyl lékař; byl elektroinženýr, který kutíl ve stodole za domem. Ale rytmu rozuměl. Došlo mu, že přístroj nenaslouchá. Udílí povely. Ten omyl tloukl přesně jako lidské srdce. Psala se zima 1956 v severní části státu New York. Greatbatch pracoval na farmě pro výzkum chování zvířat, opravoval přístroje a stavěl nejrůznější udělátka. Byl obyčejný muž se zahradou a rodinou, kterou musel uživit. Neměl lékařský titul ani grant. Jenže věděl, jaká je alternativa. Tehdy byl „heart block“ – stav, kdy selže elektrické vedení v srdci – rozsudkem smrti. Pacienta udržovaly při životě jen vnější stroje velké jako televizory, napájené ze zásuvky. Proud musel proniknout kůží přes hrudník a zanechával popáleniny. Bylo to utrpení. A co hůř, nemocní byli přikovaní ke zdi. Nemohli opustit místnost. A když letní bouře vyřadila elektrickou síť, stroj se zastavil. Srdce se zastavilo. Pacient zemřel. Greatbatch se podíval na svůj náhodný obvod. Vešel se do dlaně. Uvědomil si, že když zmenší baterii a celé zařízení dobře utěsní, nemusí stát na pojízdném stolku. Mohlo by být uvnitř těla. Pocítil, jak v něm usedá chladné odhodlání. Našel řešení – a věděl, že mu nikdo neuvěří. V padesátých letech platilo v medicíně nepsané, přísně hájené pravidlo: elektronika do lidského těla nepatří. Argumenty zněly logicky. Lidské tělo je slané, vlhké a nepřátelské prostředí. Kov dokáže zkorodovat během týdnů. Cizí předměty tělo odmítá. A tehdejší baterie byly navíc toxické. Vložit chemický zdroj energie do hrudníku bylo považováno přinejmenším za těžkou nedbalost. „Standardem péče“ byly vnější stroje – kruté, ale známé. Myšlenka, že někoho rozříznete a necháte v něm stroj, zněla jako bezohledná sci-fi. To pravidlo pacienty chránilo před šarlatány. Fungovalo – dokud nenarazilo na Wilsona Greatbatche. Greatbatch přišel domů a podíval se na své úspory. Měl 2 000 dolarů – suma, která tehdy leckde stačila i na menší dům a rodině by vystačila na rok či dva. Byla to jeho pojistka. Nevolal na komisi. Nepsal žádost o grant. Zašel do stodoly, uvolnil si místo na pracovním stole a ty peníze vzal. Rodině řekl, že si budou muset pěstovat vlastní zeleninu. Dal výpověď. Pojistná síť zmizela. Dva roky byl jeho svět jen ta stodola. Boj byl tichý a monotónní. Problém nebyl jen v obvodu, ale v zapouzdření. Jak schovat stroj před imunitním systémem? Zkoušel obalit součástky izolační páskou. Tělní tekutiny se skrz ni prodraly. Zkoušel je zalévat pryskyřicí. Pryskyřice praskala. Každé selhání stálo peníze a těch 2 000 dolarů mizelo jako voda. Lékaři se mu smáli. Když prototyp ukázal inženýrům, připomněli mu, že baterie se jednou vybije. „Pak toho člověka zase rozřízneš, Wilsone,“ říkali. „Je to příliš riskantní.“ On ale dál pájel. Stodolu plnil pach tavicí pryskyřice a cínu. Přezimoval u kamen na dřevo. Upravil obvod tak, aby žral méně energie. Našel nový typ rtuťové baterie. A našel i chirurga – Williama Chardacka –, který byl dost zoufalý na to, aby ho vyslechl. Zařízení vyzkoušeli na psovi. Fungovalo čtyři hodiny. Pak ho tělní tekutiny zkratovaly. Greatbatch nepřestal. Našel způsob, jak přístroj zalít speciálním epoxidem používaným na lodní trupy. Zkusili to znovu. Tentokrát vydržel dny. Pak týdny. Tlak odborné obce nepolevil. Tvrdili, že když přístroj selže, bude z chirurga vrah. Greatbatch odpovídal, že bez přístroje je pacient mrtvý už teď. V roce 1960 se teorie střetla s realitou. Sedmasedmdesátiletý muž umíral na úplný srdeční blok. Srdce tlouklo tak pomalu, že mozek strádal nedostatkem kyslíku. Vnější přístroje selhávaly. Nebyla jiná možnost. Greatbatch podal své zařízení. Vypadalo jako hokejový puk zabalený v plastu. Chirurgové otevřeli hrudník. Přišili elektrody k srdečnímu svalu. Uložili přístroj do dutiny břišní a zašili. V sále se rozhostilo ticho. Čekali na rytmus. Dup–dup. Vypnuli vnější stroj. Vytáhli kabel ze zásuvky. Mužovo srdce tlouklo dál. Poprvé v dějinách udržoval člověka při životě stroj umístěný celý uvnitř jeho těla. Pacient ten den nezemřel. Žil ještě 18 měsíců a nakonec zemřel na příčinu, která se s jeho srdcem netýkala. Greatbatchův omylem zvolený rezistor se proměnil v implantabilní kardiostimulátor. Během několika let se „bezohledný“ nápad stal zlatým standardem. Zařízení, o němž odborníci tvrdili, že pacienty zabije, začalo zachraňovat stovky tisíc životů. A Greatbatch neskončil: další desetiletí věnoval vývoji lithiové baterie, která prodloužila životnost přístrojů z měsíců na roky. Nesnil o lékařském impériu. Patent vlastnil, ale často ho licencoval tak, aby se technologie šířila co nejrychleji. Byl to inženýr, který řešil problémy. Dnes chodí po světě miliony lidí s malým přístrojem v hrudi. Drží jim čas – proto, že jeden inženýr ve stodole sáhl po špatném dílu, zaslechl zvláštní zvuk a odmítl ho přejít. Zdroje: The New York Times (archiv, 2011), Smithsonian Magazine (History of the Pacemaker), National Inventors Hall of Fame. Některé detaily zestručněny. -
@AGunsberger líbí se mi, že ani ten druhej hovor neplatili -
