Je tak silné a krásné vidět náměstí zaplavené českými vlajkami, zatímco ze pódia zaznívají slova o naději, slušnosti a demokracii. Poslouchala jsem všechny projevy, měla jsem zapnuté živé vysílání od začátku do konce. Dívám se na vaše úsměvy na fotkách a cítím obrovskou hrdost na vás všechny. Ať žije Česko! 🇨🇿🦁🇨🇿 -

Píšu si s blízkou kamarádkou, která žije ve Vinnycji. Ptám: jak jste na tom s elektřinou? Odpovídá: ráno hodina, pak zase hodina mezi pátou a šestou večer. To je všechno. Pak se dostáváme k práci a podnikání. Bavíme se o tom, jaké jsou podmínky na trhu práce a jak těžké to mají menší podnikatelé, protože udržovat provoz pomocí generátorů se dlouhodobě prostě nedá. Je vlastně malý zázrak, že ukrajinská ekonomika, i když kulhá, pořád nějak funguje. Píšu jí, že letos je ta zima snad naschvál krutější než jindy. Říká, že už si na takový mráz odvykla, že má šatník do úplně jiného klimatu a že na –15 stupňů prostě není připravená. Na konci mi napíše jednu větu, která mě hodně zasáhne: „Ale všechny naše myšlenky jsou s vojáky. Jen Bůh ví, jaké to tam pro ně je.“ Obdivuji svůj národ. Každý, kdo v Ukrajině žije je hrdina. I když je teď každému z nich těžko jinak, všichni chápou, komu je ze všech nejtěžší. Myslí na vojáky, na lidi na frontě, a dávají jejich utrpení před své vlastní problémy. -

To, že Ukrajina nedostala letadla, protože si někdo v teple vymyslel, že se o tom má mluvit jinak, je čistý hyenismus. Děti tam spí v čepicích, protože Rusko ničí infrastrukturu. Každou noc je ostřeluje. Letadla by jim mohly zachránit život. Ale ne. Macinka jim raději s úsměvem na debilních streamech škrtá psychosociální pomoc. Je mi z toho na zvracení. -

Česká iniciativa @DarPutinovi dnes dosahuje rekordních výsledků ve sbírce na generátory pro Kyjev, hlavní město státu, který trpí teroristickými útoky Ruska na energetickou infrastrukturu. Musím říct, že jsem nesmírně šťastná, že rozumím češtině a mohu bez prostředníků sledovat český informační prostor. Číst komentáře, vnímat atmosféru, cítit náladu společnosti. Právě proto se chci podělit o své pozorování. Předchozí sbírka s velmi podobnou dynamikou vznikla na památku @DrabovaDana. Dnešní sbírka má jiný cíl: zahřát lidi, kteří trpí nejen zimou, ale i zákeřností nepřítele. Obě tyto iniciativy však spojuje jedno: silný pocit sounáležitosti. Proruské hlasy se snaží Čechům namluvit, že „chtějí válku“ a že posíláním peněz na podporu Ukrajiny ji údajně prodlužují. Lidé, kteří pomáhají, ale velmi dobře vědí, že nepodporují válku, ale přispívají na obranu oběti agrese. Přesto jsem v této vlně solidarity viděla ještě něco hlubšího a konkrétnějšího: spojení kolem společných hodnot, úctu k národní paměti a silnou potřebu spravedlnosti. To, co jsem viděla po smrti Dany, nebyla jen emoce. Bylo to semknutí lidí, kteří sdíleli její životní principy: spravedlnost, respekt k pravidlům, lidskost. Hodnotou, která vše spojila dohromady, byla snaha uchovat paměť a pokračovat v odkazu výjimečné osobnosti skutky, ne slovy. Tato zima je těžká nejen pro Ukrajinu, která už čtvrtým rokem bojuje o svou důstojnost a přežití. Pro Čechy je jiná, ale také bolestná, s mrazivým uvědoměním si, kam může zemi vést nová politická moc, která vytvořila většinu spojením menšiny. Právě proto tato sbírka zahřála nejen Ukrajince, kteří čelí mrazu. Zahřála i ty, kteří cítili stud a bezmoc, mysleli si, že není možné bránit vlastní důstojnost ve chvíli, kdy ji společnost má, ale nová vláda se snaží tvrdit: „jsme malí“, „nemáme na to“, „není to naše válka“. Podívejte se, kolik vás je. Podívejte se, nakolik rozsahlou pomoc dokážete vytvořit. Sociální sítě jsou plné sdílení sbírky a hrdosti na to, že je možné být její součástí. Děkuji za pomoc Ukrajině. Děkuji, že se nevzdáváte. Děkuji, že hledáte společné smysly a jednáte podle nich. Pro Ukrajince to má význam právě teď. Pro Čechy je to potvrzení hodnot minulosti i zpráva o budoucnosti. Není náhoda, že tato země dala světu demokrata Václava Havla a humanistu Komenského. Když jsou lidé spojení, je možné všechno. -

Čtu vaše komentáře a zprávy. Hřejí mi srdce. A když vidím, jak se hýbou sbírky, rozumím, že kromě toho virtuálního lidského tepla dostanou tisíce lidí v Ukrajině od Čechů i skutečné způsoby, jak se zahřát. Češi, jste neuvěřitelní. Mám vás ráda 🇨🇿🫂🇺🇦 https://t.co/RQ3Gn9QJjA -

Poslední dva měsíce byly / jsou nejtěžší v mém životě. Protože když si ke konci roku třeba jen velmi schematicky zkusila shrnout, co jsem za ten rok dokázala, došla mi jedna bolestivá věc, která se točí v mé hlavě pořád. *kdyby nebylo Rusů, můj život by vypadal úplně jinak* Byl by lepší. Lehčí. Plnější. Takový, jaký jsem si ho kdysi představovala. Znáte ty debilní otázky na pracovních pohovorech typu: „Kde se vidíte za pět let?“ Já už na ně nedokážu odpovědět. A dříve jsem uměla. Před únorem 2022. Teď v prosinci jsem žila nadějí, že konečně pustí tátu domů, a on za poslední skoro 4 roky bude mít svoji 2. dovolenou a stráví je v zahraničí, se mnou, mámou a sestrou v Praze. První naděje se ale rychle rozplynula a já se téměř smířila s tím, že se mé plány znovu nenaplní. Na Štědrý večer mi máma se sestrou poslaly video, jak sedí doma při svíčkách. Ne proto, že by měly zvláštní náladu. Ale proto, že nejde elektřina. Táta je v zákopu. Já jsem v Česku. A pak přišel malý povánoční zázrak. Táta dostal opušťák. Moje rodina nakonec mohla přijet za mnou do Prahy. Poprvé po dlouhé době se opravdu vyspali. Bez sirén. Bez strachu, že je v noci probudí výbuch. Ráno se probouzeli v tichu. Procházeli jsme se městem a oni byli okouzlení Prahou. Její krásou a klidem. Ale ještě víc lidmi, se kterými jsem je seznámila. Chtěla jsem, aby věděli, jací jsou Češi. Táta byl hodně dojatý a upřímně šťastný, že poznal lidi, co podporují Ukrajinu a taky jeho. Na pár dní jsme si dovolili žít normálně. Smát se. Jíst spolu. Mlčet spolu. Být rodina. Táta pekl jablečný koláč. Se sestrou jsme se dívaly na nějaké hloupé pořady na YouTube. Máma chystala večeři. Bez poplachů, bez nebezpečí, všichni spolu. Jako kdysi. Odjíždět z domova v březnu 2022 bylo strašně děsivé. Ale tehdy jsem šla do neznáma, a neměla jsem moc času přemýšlet, co bude dál a o co přicházím. Prostě jsem přežívala a nedbala na budoucnost. Dnes je to jiné. Uvědomění je víc. A s ním i pochopení, že návrat k tomu, co bylo, už nikdy nepřijde. A poztrácený čas se nedá kompenzovat. Když se rozjel vlak a oni znovu odjížděli, cítila jsem fyzickou bolest. A čím větší byla vzdálenost, tím silnější byla. Teď cítím obrovskou vinu. Za to, že dělám tak málo pro to, aby se můj život i život mé rodiny mohl vrátit k normálu. Že to nikdy nezvládnu. Protože to prostě nejde. Když celý den koukáte na fotky z Ukrajiny, čtete zprávy, a večer si stoupnete do sprchy s teplou vodou, chce se vám křičet bolestí a studem, že vy to máte… a lidé doma ne. Život v bezpečí se stává nesnesitelným. A i když v mém případě v podstatě nemám i bezpečí. -

Jmenem Ukrajinců v Česku a mých známých, co jsou v armádě, vyjadřuji upřímné poděkování pánovi předsedovi Okamurenkovi a taky určitě pánovi pornoposlanci Rajchlenkovi, co tak snaží držet fokus info prostoru na otázce podpory Ukrajiny! 🇨🇿💪🏻🇺🇦 Vykopeme russáky z UA spolu! -

Moji nejdražší Ukrajinci na dovolené v Česku. A i když to nebylo přímo na Vánoce, a i když tatínkovi povolili vycestovat do zahraničí až na druhý pokus, a i když se to celé stalo spontánně, hekticky a úplně bez plánů … přesto jsou to pro mě bezpochyby ty nejšťastnější dny od 24. února 2022. Protože naše rodina je zase spolu aspoň na chvíli. -

@DarPutinovi Obrovské díky panu Josefovi 🫂🥹 -