Tohle je jeden 🔝 sportovních příběhů, co jsem v poslední době slyšel. 🤩 Elektrikář z Ostravy. Trénuje po práci. Platí si členské příspěvky, aby mohl hrát. Na turnaj v Tokiu si musel vzít v práci dovolenou. A přesto český tým udržel sedm směn bez bodu jeden z nejlepších týmů na světě na World Baseball Classic. Pro český fotbalový národ ⚽️ – představte si, že tým z okresní ligy, kde kluci přes den hasí požáry a učí zeměpis, vychytá nulu proti Brazílii na Maracaná. A 42 000 Brazilců jim tleská ve stoje. → Kontrakt jednoho hráče Japonska (Ohtani): 700 milionů dolarů (15 miliard korun) → Roční rozpočet na platy celého nejlepšího českého baseballového klubu: 80 000 dolarů → V českém týmu najdete hasiče, učitele zeměpisu, obchodního zástupce. Trenér je neurolog. Na sociálních sítích o tom mluví celý svět. Celý život sportuji a vím, kolik to stojí sil, času a emocí. Co tenhle tým dokázal, si zaslouží mnohem víc pozornosti, než kolik tomu dáváme. 👏 Znáte podobný příběh z jiného sportu? 🥹 -

Dneska kousek od kanceláře, u metra, paní úplně rozhozená. Rozhlížela se, koukala do mobilu, něco rukama vysvětlovala… takový ten chaos, kdy člověk neví, jestli se má zeptat, nebo radši někam zmizet. Paní přišla blíž a spustila poloanglicky, poloukrajinsky: „Co se děje? Proč to houká?“ A v očích měla strach. Ne nervozitu. Strach. A v tu chvíli to docvaklo. První středa v měsíci. Pro spoustu lidí je siréna jenom zvuk jednou za měsíc. Pro někoho je to okamžitě návrat do situace, kdy to znamenalo běžet a schovat se. Připomenutí. Jak obrovské štěstí je žít na místě, kde siréna neznamená útěk. -