Právní analýza: Potěmkinovský „blind trust“ a přetrvávající střet zájmů 1️⃣ Tvrzení vs. skutečnost Andrej Babiš veřejně deklaroval, že se „nevratně“ vzdává Agrofertu, nemá s ním žádné vztahy a že jeho děti ani rodina nebudou mít vliv. Z dokumentů, které získaly Seznam Zprávy, však vyplývá jiná konstrukce: •„nezávislá správa“ trvá pouze po dobu výkonu vládní funkce, •automaticky se vypíná okamžikem konce vládního angažmá (včetně dlouhé „demise“ bez časového limitu), •řízení se přepíná do rodinného režimu, kde klíčovou roli získávají potomci. 👉 Právní hodnocení: nejde o „nevratné“ řešení v materiálním smyslu. Jde o podmíněnou a dočasnou fasádu, která je časově a osobně navázána na politickou funkci. 2️⃣ Kontrola ≠ vlastnictví (materiální test střetu zájmů) Moderní právo střetu zájmů (zejména evropské) nezkoumá jen formální vlastnictví, ale materiální možnost vlivu a prospěchu. Z analyzovaného statutu plyne, že: •rodinná rada může měnit pravidla fondu, •určuje „protektora“, který vybírá správce, •v krajním případě lze dosáhnout návratu vlivu i na osobu zakladatele (jak upozorňuje **Transparency International). 👉 Právní hodnocení: Konstrukce nesplňuje standard skutečné nezávislosti, jak je chápána v judikatuře EU. Nejde o „blind trust“, ale o reverzibilní rodinnou správu. 3️⃣ Evropské právo: zákaz nepřímého prospěchu Článek 61 Finančního nařízení EU zakazuje střet zájmů i tehdy, pokud z veřejných prostředků profitují blízké osoby politika nebo pokud existuje nepřímý osobní zájem. Zásadní problém: •Babiš se jako premiér podílí na nastavování dotačních pravidel pro období, •kdy už premiérem být nemusí, •ale jeho děti mohou z Agrofertu profitovat. 👉 Právní hodnocení: To je učebnicový příklad strukturálního střetu zájmů podle práva EU, bez ohledu na český zákon. 4️⃣ „Nezaložil jsem fond“ – právně irelevantní tvrzení Argument, že fond „nezaložil“, neobstojí: •notářský zápis ho uvádí jako zadavatele statutu, •statut je účelově konstruován podle jeho politického postavení, •odpovědnost zakladatele se nevyvazuje delegací technických kroků. 👉 Právní hodnocení: Jde o formalistickou obhajobu, nikoli o relevantní právní argument. 5️⃣ Potěmkinovská vesnice práva Celá konstrukce nese znaky toho, čemu se v právní teorii říká simulace souladu: •navenek splnění minimálních národních požadavků, •uvnitř zachování kontinuity vlivu a prospěchu, •účel: politická legitimace, nikoli skutečné oddělení moci a majetku. 👉 Právní hodnocení: Nejde o řešení střetu zájmů, ale o jeho maskování. O politickou a ekonomickou Potěmkinovu vesnici. Podvod Na základě zveřejněných dokumentů nelze říci, že by střet zájmů byl vyřešen. Naopak existují vážné indicie, že byl restrukturalizován tak, aby formálně obstál doma, ale materiálně selhal v Evropě. To není transparentnost. To je sofistikovaná fasáda. A právo EU má velmi dlouhou paměť. -

StB PŘEDVOLÁ UMĚLCE NA KOBEREČEK Výrok ministra kultury Klempíř, že „pozve umělce z pódia na ministerstvo, aby si to vyříkali z očí do očí“, nepůsobí jako smířlivé gesto. Působí jako jazyk moci, který si Česká republika dobře pamatuje z doby, kdy stát nerozmlouval, ale předvolával. Umělci, kteří včera vystoupili na Staroměstském náměstí proti koaliční vládě, a pro prezidenta Pavla , neudělali nic nelegálního, ani nelegitimního. Využili své ústavní právo na svobodu projevu a shromažďování. Reakcí ministra kultury však není politická odpověď, argument nebo sebereflexe, nýbrž výzva k osobnímu „vyřízení si věcí“ za zavřenými dveřmi ministerstva. To není dialog. To je symbolický nátlak. Když moc zve „na ministerstvo“ V demokratickém státě politici reagují na kritiku veřejně a věcně. Autoritářské myšlení naopak pracuje s jiným reflexem: kritika je problém, kritici jsou potíž, a řešení se má odehrát mimo veřejný prostor. Výraz „vyříkat si to z očí do očí“ z úst ministra neznamená nabídku rovného dialogu. Znamená nerovnost rolí: stát zve – občan je zván. Ministerstvo zde není platformou debaty, ale místem moci. A právě to vyvolává oprávněné historické asociace. Česká společnost má s podobným jazykem zkušenost. Ne proto, že by dnes žila v totalitě, ale proto, že ví, jak totalitní mentalita začíná: paternalismem, moralizováním a předvoláváním „na kobereček“. Ministr kultury není vychovatel národa Zvlášť zarážející je, že tento tón volí právě ministr kultury. Resort, který má být garantem svobody tvorby, plurality názorů a autonomie kulturní sféry, se tímto výrokem staví do role dohledového orgánu nad loajalitou umělců. Kultura není oddělení ministerstva. Umělci nejsou zaměstnanci státu. A protest není porucha, kterou je třeba „si vyříkat“. Pokud má vláda pocit, že kritika zaznívající z kulturní sféry je neoprávněná, má odpovědět politicky – ne institucionálním gestem, které připomíná spíš disciplinaci než dialog. Problém není v umělcích, ale v reflexu moci Největším problémem tohoto výroku není jeho konkrétní formulace, ale způsob uvažování, který odhaluje. Místo respektu k občanské společnosti přichází snaha převzít kontrolu nad kritikou. Místo otevřené debaty zaznívá výzva k individuálnímu „řešení“. To není chyba jednoho neobratného vyjádření. To je mentální nastavení, které je s demokratickou politickou kulturou neslučitelné. Pokud se ministr kultury domnívá, že umělci „přestřelili“, má s nimi polemizovat na veřejnosti. Pokud se domnívá, že se mýlí, má to vysvětlit argumenty. Pokud se domnívá, že vláda postupuje správně, má to obhájit politicky. Co ale nemá dělat, je zvát kritiky „na ministerstvo“, jako by šlo o podřízené nebo provinilce. Demokracie totiž nestojí na tom, že si moc „vyříkává věci z očí do očí“. Stojí na tom, že snese kritiku na veřejnosti. -

Prezident není opozice. Je pojistkou ústavy V posledních dnech se ze strany hnutí Motoristé sobě a jeho představitelů opakuje teze, že prezident Petr Pavel se „dobrovolně postavil do politického boje“ a stal se „lídrem opozice“. Tuto interpretaci veřejně prosazuje mimo jiné poslanec Filip Turek, který zároveň připravuje žalobu na ochranu osobnosti kvůli tomu, že ho prezident odmítl jmenovat ministrem. Tato konstrukce je však nejen politicky účelová, ale především ústavně mylná. Prezident nevede opozici. Prezident chrání ústavní řád. Prezident republiky není ani členem vlády, ani opozice. Je ústavním aktérem, jehož role spočívá mimo jiné v tom, že dbá na to, aby výkon moci byl v souladu s ústavním pořádkem, právním státem a základními hodnotami demokratického systému. Pokud prezident odmítne jmenovat konkrétní osobu ministrem a své rozhodnutí odůvodní nedostatkem respektu k právnímu řádu a pochybnostmi o loajalitě k ústavním hodnotám, nevede politický boj. Plní svou povinnost. Prezident není povinen automaticky potvrzovat politické nominace jen proto, že prošly stranickým vyjednáváním. Ústava z něj nedělá notáře koaličních dohod. Ochrana ústavy není pohrdání volbami Argument, že prezident „nectí výsledky voleb ani usnesení Sněmovny“, je falešným dilematem. Volby dávají mandát parlamentu a vládě, nikoli právo obsadit exekutivu kýmkoli bez ohledu na ústavní odpovědnost prezidenta. Naopak: právě odmítnutí problematické nominace je výrazem toho, že ústavní systém není mechanický, ale obsahuje brzdy a pojistky. Prezident má povinnost posuzovat nejen politickou podporu kandidáta, ale i jeho způsobilost, důvěryhodnost a vztah k právnímu státu. Žaloba jako politický nátlak Ohlámení žaloby na ochranu osobnosti v situaci, kdy prezident věcně a písemně vysvětlil své rozhodnutí, působí méně jako právní obrana a více jako politický tlak na hlavu státu. Tvrzení, že prezident „si stoupl do boje“, přitom zaznívá právě ve chvíli, kdy: •odmítl ustoupit nátlaku, •zveřejnil komunikaci, kterou považoval za nepřijatelnou, •a odmítl legitimizovat politickou kulturu založenou na vyhrožování a zákulisních vzkazech. To není opozice. To je obrana institucionální integrity. Demonstrace nejsou důkazem opozice, ale podpory ústavní role Masová účast veřejnosti na shromážděních svolaných spolkem Milion chvilek není důkazem, že prezident vede opoziční hnutí. Je důkazem, že významná část společnosti rozumí roli prezidenta jako garanta pravidel, nikoli jako stranického hráče. Veřejná podpora ústavního postoje není politickým bojem. Je to občanská reakce na pokus relativizovat základní normy. Skutečný problém: snaha přepsat role Celý spor odhaluje hlubší problém: část politické scény si zvykla chápat ústavu jako překážku, nikoli jako rámec. Prezident, který se této logice nepodřídí, je pak označován za „opozičního lídra“. To je nebezpečný posun. Prezident nemá být tichý. Nemá být poslušný. A už vůbec nemá být rukojmím politických dohod. Prezident Petr Pavel se nestal lídrem opozice. Stal se tím, čím podle ústavy být má: strážcem právního státu a demokratických hodnot České republiky. A právě proto je dnes terčem těch, kteří by z ústavy nejraději udělali formalitu. -

Politika není pro princezny. A už vůbec ne pro uražené hochštaplery „Jsem politolog a bavil jsem se s prezidentem politologicky, ale už to tedy dělat nebudu, když pan prezident politologii nerozumí,“ prohlásil Petr Macinka. Tato věta by byla absurdní, kdyby nebyla symptomatická. Nejde v ní o politologii, ale o aroganci převlečenou za odbornost. Nejde o kritiku prezidenta, ale o demonstrativní gesto člověka, který místo argumentů nabízí uražené pohrdání. Macinka není politolog. A už vůbec není politik. Politologii nelze provozovat deklarací. Je to obor, který vyžaduje metodologii, práci s pojmy, schopnost vést spor a unést nesouhlas. Kdo na kritiku reaguje tím, že oponenta prohlásí za „nekompetentního“ a debatu ukončí, nedemonstruje převahu, ale bezradnost. Macinka nevystupuje jako politolog, ale jako komentátor s přehnaným sebevědomím, který si odborný titul vypůjčuje, kdykoli se mu hodí. To není odbornost. To je hochštaplerství. „Politika není pro princezny“ – aneb omluva jako slabost? Ještě výmluvnější je další část téhož rozhovoru. Macinka odmítá omluvu za urážlivou SMS s vysvětlením, že „politika není pro princezny“. Prezidenta prý budou „ignorovat“. To není politická tvrdost. To je vulgarita povýšená na ctnost. Politika skutečně není pro princezny. Ale není ani pro lidi, kteří: •zaměňují hrubost za sílu, •drzost za odvahu, •a nevychovanost za autenticitu. Slušnost není slabost. Omluva není ponížení. A schopnost reflektovat vlastní exces je známkou dospělosti, nikoli měkkosti. Kdo se tu vlastně chová jako „princezna“? Macinka používá slovo „princezna“ jako nadávku pro ty, kdo žádají základní respekt. Jenže realita je opačná. Kdo se: •odmítá omluvit, •uráží se při nesouhlasu, •a reaguje ignorováním místo argumentu,nechová se tvrdě. Chová se uraženě, přecitlivěle a dětinsky. Pokud někdo v této debatě nezvládá tlak a reaguje teatrálním odchodem, pak to není prezident – ale ten, kdo si hraje na drsného, dokud mu někdo neodporuje. Veřejná debata si zaslouží víc než hulvátství Česká politika má dost problémů sama o sobě. Nepotřebuje ještě lidi, kteří ji dál degradují tím, že sprostotu vydávají za názor a neúctu za postoj. Kritizovat prezidenta je legitimní. Kritizovat tvrdě je v pořádku. Ale kdo místo obsahu nabízí pohrdání a místo argumentů uražené gesto, neposiluje demokracii. Jen přispívá k jejímu rozkladu. Macinka není politolog ani politik. Je vulgární, nevychovaný komentátor, který si plete hlasitost s autoritou a drzost s odvahou. Jeho výroky nejsou projevem síly, ale slabosti – neschopnosti vést spor na úrovni, kterou sám nárokuje. A to je na celé věci nejpříznačnější. -

Ne prezident. Ego. To, co předvedl Macinka v Otázky Václava Moravce, není státnictví. Je to arogantní mocenský výlev, který by si nedovolil ani začínající náměstek, natož šéf diplomacie. Prezident není opozice. Opozice je v parlamentu. Prezident je ústavní protiváha. Označit ho za „opozičního“ jen proto, že není poslušný, je politický analfabetismus – nebo vědomá manipulace. „Budeme prezidenta ignorovat“ = selhání státu Tohle není strategie. To je přiznání neschopnosti vést dialog. Ignorace ústavního činitele není zklidnění, ale povýšené pohrdání voličem, který prezidenta zvolil. Lež o zahraniční politice Tvrdit, že zahraniční politiku dělá „ze sta procent vláda“, je prostě lež. Prezident není dekorace, není figurína na Hradě a není podřízený ministra. Má vlastní mandát, odpovědnost i mezinárodní váhu. Realismus není rebelie Prezident může mít realistickou vizi světa, která není ideologická, hysterická ani závislá na twitterových potlescích. To z něj nedělá opozici. To z něj dělá dospělého aktéra. Skutečný problém? Ego Celý výstup působí jako uražená reakce člověka, který nesnese, že není jediným hlasem. Když chybí argumenty, přijde nálepka. Když chybí autorita, přijde ignorace. Bez obalu: •prezident není problém •rozdílný názor není útok •ignorace není řešení •a diplomacie není osobní exhibice Pokud chce někdo umlčovat prezidenta, ať má odvahu říct jedno jediné: „Vadí nám, že s námi nesouhlasí.“ -

To už není politika. To je mafie v oblecích Výrok poslance a čestného prezidenta Motoristů sobě Filip Turek, který obvinil prezidenta republiky Petr Pavel ze „zpravodajských praktik“ a přirovnal jeho chování k bývalému režimu, nepředstavuje názorový spor. Představuje vědomý útok na legitimitu hlavy státu, vedený jazykem zastrašování, delegitimizace a osobní diskreditace. Zvlášť v kontextu probíhajícího konfliktu kolem Petr Macinka už nejde o jednotlivé výroky. Jde o vzorec chování. Vzorec, který je v demokratické politice nepřijatelný. Mafie nezačíná násilím. Začíná řečmi. To, co předvádějí Filip Turek a Petr Macinka, má všechny rysy mafiánské mentality: •osobní útok místo věcné argumentace, •snaha zastrašit místo přesvědčit, •vytváření obrazu „nepřítele“, kterého je třeba zničit, •a relativizace hranic, které mají v právním státě platit pro každého. Mafie nevstupuje do místnosti se zbraní. Mafie nejdřív rozkládá autoritu, zpochybňuje legitimitu, vytváří atmosféru strachu a chaosu. Přesně to se děje, když je prezident republiky líčen jako někdo, kdo „zavání režimem“, jen proto, že se postavil proti politickému nátlaku. Překročená hranice Útoky na prezidentovu minulost, vytržené z kontextu a používané jako klacek v aktuálním politickém boji, nejsou kritikou. Jsou instrumentalizací historie s jediným cílem: umlčet a zastrašit. To není svobodná debata. To je pokus o mocenský nátlak. A ve chvíli, kdy se takové chování normalizuje, přestáváme žít v prostoru politické soutěže a začínáme se pohybovat v prostoru, kde platí: kdo křičí hlasitěji, kdo útočí tvrději, kdo se nebojí jít přes mrtvoly. Tvrdá pravda Demokratická politika má pravidla. A kdo je systematicky porušuje, nemůže se pak divit, že je označen za to, čím se chová. Chování Filipa Turka a Petra Macinky nepřipomíná opozici. Připomíná mafiánský nátlak: buď ustoupíš, nebo tě zdiskreditujeme, zaútočíme, obviníme. To není odvaha. To není kritika. To je rozklad demokracie v přímém přenosu. Jestli má Česká republika zůstat právním státem, pak musí platit jednoduché pravidlo: nikdo – ať už poslanec, poradce nebo „čestný prezident“ čehokoli – nemá právo jednat jako mafián. Protože ve chvíli, kdy se mafie začne vydávat za politiku, je už ohrožen sám základ republiky. -

Tak dost, pane Juchelko. Ne Moravče. Moment, kdy Aleš Juchelka vypálí do Václav Moravec své teatrální „Tak dost, pane Moravče!“, není projevem odvahy ani principiálního postoje. Je to jen další ukázka politického divadla, kde se místo argumentů používá zvýšený hlas a uražená póza. Juchelka se v přímém přenosu stylizoval do role umlčovaného bojovníka proti „zlým médiím“, ale ve skutečnosti jen odvedl pozornost od faktické prázdnoty svého stanoviska. Téma bylo jasné: pomoc Ukrajině, konkrétně letouny L-159. Argumenty zazněly od Marian Jurečka, opřené o slova náčelníka generálního štábu Karel Řehka. Juchelka však místo věcné polemiky sáhl po osvědčené taktice: zpochybnit moderátora, ne téma. A právě tady přišla Moravcova věta, která bolela, protože byla pravdivá: „Pan Zůna téměř nic neříká, protože nemůže”. To nebyla provokace. To byla diagnóza. SPD si ze svého „ministra obrany“ udělala politického rukojmího, kterého veřejně cepovala, ponižovala a nutila odvolávat vlastní výroky ve videích připomínajících stranické sebekritiky z padesátých let. Mlčení není osobní volba. Je to stranický náhubek. Juchelkova reakce? Neobhajovat umlčeného kolegu. Neřešit, proč strana dusí vlastní lidi. Ale zaútočit na Moravce, protože ten si dovolil nahlas pojmenovat realitu. Typický reflex politiků, kteří nezvládají otevřenou debatu: když nemáš argument, napadni rozhodčího. Z někdejšího moderátora se tak nestala „ medúza “, jak by si Juchelka možná přál naznačit, ale politik, který už nemoderuje — jen recituje stranickou linku. A čím hlasitěji křičí „tak dost“, tím jasněji dává najevo: už nemá co říct. Nejde tu o Moravce. Nejde ani o L-159. Jde o strach z pravdy vyslovené v přímém přenosu. A ten byl v tom studiu slyšet až příliš hlasitě. -

Když se vulgarita vydává za politiku! Jak dlouho ještě budeme přihlížet tomu, že českou politiku zaplavuje křik, vulgarita a vědomá manipulace místo odpovědnosti ? Jak dlouho budeme tolerovat, aby veřejnou debatu ovládal člověk, jehož jedinou skutečnou kompetencí je vyvolávání konfliktů a permanentní provokace? Nejde o politika v pravém slova smyslu, ale o mediální projekt postavený na urážkách, extrémní rétorice a cíleném rozkladu důvěry. Parlament pro něj není místem řešení problémů, ale jevištěm pro exhibici — každá hádka, každá urážka, každý exces je pečlivě kalkulovaný tah, jehož cílem není výsledek, ale pozornost. Tento styl politiky neprodukuje zákony, řešení ani vizi. Produkuje jen hluk, polarizaci a únavu společnosti. Silná slova nahrazují prázdný obsah, emoce zakrývají absenci odpovědnosti a neustálé konflikty slouží jako kouřová clona pro faktickou bezradnost. Od jedněch voleb ke druhým se znovu a znovu potvrzuje totéž: tento typ politika není schopen — a ani ochoten — překročit roli provokatéra a přijmout roli státníka. Místo služby veřejnosti nabízí chaos, místo řešení nabízí pohrdání, místo leadershipu jen destrukci politické kultury. Otázka už dávno nezní, koho provokuje. Otázka zní, proč mu to stále dovolujeme. -

Premiér porušuje Ústavu: Andrej Babiš je stále vlastníkem Agrofertu Vážený pane premiére, obracím se na Vás jako občan České republiky s vážným podezřením, že Vaše jednání není pouze politicky neetické, ale je v rozporu s Ústavou České republiky a platnými zákony. Veřejný obchodní rejstřík České republiky Vás ke dni 26. ledna 2026 eviduje jako jediného akcionáře holdingu Agrofert. Tento zápis má podle českého práva konstitutivní účinky a je jedinou právně závaznou skutečností, ze které jsou povinny vycházet všechny orgány veřejné moci. Přesto Vy opakovaně veřejně tvrdíte, že holding „není Vaším majetkem“ a že jste jej převedl do svěřenských fondů. Tyto výroky jsou v přímém rozporu s právní realitou. Porušení Ústavy České republiky Vaše jednání je v rozporu zejména s těmito ustanoveními: Článek 1 odst. 1 Ústavy ČR Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát. Právní stát stojí na důvěře v právo, veřejné rejstříky a rovnost před zákonem. Pokud předseda vlády popírá právní význam oficiálních státních evidencí, podkopává samotné základy právního státu. Článek 2 odst. 3 Ústavy ČR Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Spojení výkonu nejvyšší výkonné moci s přímým vlastnictvím korporace, která čerpá veřejné prostředky, představuje zneužití postavení ve prospěch soukromého majetkového zájmu. Článek 9 odst. 2 Ústavy ČR Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Relativizace vlastnictví, popření významu zákonných zápisů a nahrazování práva mediálními prohlášeními jsou praktikami, které rozkládají demokratický právní stát fakticky, nikoliv formálně. Porušení zákonů Zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů Smyslem tohoto zákona je zabránit tomu, aby veřejný funkcionář: •ovládal majetek, •z něhož může plynout prospěch z veřejných prostředků, •a současně vykonával veřejnou moc. Pokud jste zapsán jako jediný akcionář, ovládáte obchodní korporaci ve smyslu práva, bez ohledu na Vaše mediální tvrzení. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – svěřenský fond Český právní řád definuje svěřenský fond jako majetek bez vlastníka. Stav, kdy je konkrétní fyzická osoba nadále zapsána jako vlastník akcií, vylučuje, že by tyto akcie byly platně vyčleněny do svěřenského fondu. Tzv. „slepý fond“ není institutem českého práva a nemůže existovat v rozporu s veřejným rejstříkem. Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích Jediný akcionář: •vykonává působnost valné hromady, •rozhoduje o strategii, •a má absolutní kontrolu nad společností. Tvrzení, že „vlastnictví neznamená vliv“, nemá v tomto zákoně žádnou oporu. Vaše jednání vytváří stav, kdy: •premiér České republiky popírá právní skutečnosti, •relativizuje závaznost zákonů, •a žádá veřejnost, aby přijala osobní výklad reality namísto práva. To je v rozporu s Ústavou, se zákonem o střetu zájmů i se základními principy demokratického právního státu. Proto Vás vyzývám, abyste: 1.uvedl skutečný právní stav do souladu s Ústavou a zákony, 2.nebo přijal osobní a politickou odpovědnost za jejich porušování. Ústava České republiky neplatí selektivně. Platí i pro předsedu vlády. S pozdravem Jiří Lobkowicz občan České republiky -

Babiš: Česká republika se nemůže postavit za Grónsko, ale musí se postavit za Agrofert! https://t.co/DoaxECw2vE -

Země bez odvahy Stali jsme se zemí zrádců a zbabělců. Zemí politiků bez odvahy, bez cti a bez odpovědnosti. Cynismus a skepsí poháněný strach dnes určují naši zahraniční politiku i vnitřní směřování státu. Vidíme to každý den – v řečech bez obsahu, v rozhodnutích bez hodnot, v mlčení tam, kde by měla zaznít jasná slova. Úpadek národních hodnot S nástupem hnědé koalice pod premiérstvím Andrej Babiš ztrácí Česká republika svůj morální kompas. Politika, ovládaná čistým cynismem, přestává být službou veřejnosti a mění se v pouhý nástroj k udržení moci. Jak opakovaně varoval Václav Havel, politika bez morálního základu vede k odcizení občanů od státu – k rezignaci, apatii a nakonec k pohrdání demokracií samotnou. Zahraniční politika bez principů Naše zahraniční politika dnes postrádá hodnotový rámec i dlouhodobý koncept. Je založena na obavách, vypočítavosti a nedostatku odvahy. Takový postoj nechrání národní zájmy – naopak vede k mezinárodní bezvýznamnosti a izolaci. Historie nás přitom varuje: státy, které se vzdaly své cti výměnou za domnělý klid a krátkodobý mír, často nakonec ztratily obojí. Politika appeasementu nikdy nepřinesla bezpečí – pouze oddálila konflikt a prohloubila hanbu. Krize autority a rozklad společnosti Když politice chybí čest, vzniká vakuum. To je následně zaplněno populismem, lží nebo sociální apatií. Pocit, že žijeme v „zemi zrádců a zbabělců“, se v dějinách objevuje vždy v obdobích hlubokých krizí identity – ve chvílích, kdy společnost ztratí víru ve své instituce i ve své elity. Česká republika je dnes nejednotná, rozhněvaná a vnitřně rozložená. Čelíme bezpráví, které je tolerováno mlčením. Mlčením politiků. Mlčením institucí. Mlčením části společnosti, která se bojí ozvat. Výzva k odvaze Národ, který rezignuje na odvahu, rezignuje sám na sebe. Musíme se znovu naučit postavit se za to, co je správné – ne proto, že je to pohodlné, ale proto, že je to nutné. Bez odvahy není spravedlnost. Bez spravedlnosti není svoboda. A bez svobody se stát mění v prázdnou skořápku. Bezpráví kdekoli je hrozbou spravedlnosti všude. A mlčení není neutralita – je to spoluvina. Teď, nebo nikdy Babišova koalice nepadne sama. Cynismus se nevyčerpá. Lež se neunaví. Pokud se národ neprobere, bude dál řízen těmi, kteří nemají odvahu vést, ale jen schopnost přežít. Republikou, která se neodváží říci, kde stojí, budou vždy pohrdat ti, kdo se nebojí stát pevně. Dnes existuje jen málo pevných bodů. Jedním z nich je Petr Pavel – ne jako spasitel, ale jako důkaz, že odvaha, čest a klidná síla nejsou v této zemi zapomenuté pojmy. Že stát může mít důstojnost. Že moc nemusí být hulvátská, aby byla pevná. Republika ještě není ztracena. Ale nebude zachráněna mlčením. Buď znovu najdeme odvahu postavit se za to, co je správné, nebo se definitivně smíříme s tím, že jsme se stali zemí bez odvahy. A to už nebude selhání politiků. To bude selhání nás všech. -

Otevřený dopis Andreji Babišovi Pane Andrej Babiš, rozhodnutí Vaší vlády zřídit funkci „vládního zmocněnce pro Green Deal a klimatickou změnu“ není technickým opatřením ani organizační drobností. Je to vědomé, účelové a politicky motivované obcházení ústavního pořádku České republiky. Neuspěl jste s pokusem prosadit Filipa Turka do role ministra. Prezident odmítl. Ústava zafungovala. Místo respektu k pravidlům jste zvolil obchvat. Když Ústava překáží, vytvoří se funkce Vytvořil jste umělou pozici, která: •není zakotvena v Ústavě, •nenese odpovědnost Poslanecké sněmovně, •neprošla jmenováním prezidentem, •a přesto má zasahovat do výkonu exekutivní moci. To není reforma státní správy. To je institucionální trik, jehož cílem je udržet politický vliv bez odpovědnosti. Moc bez mandátu Vládní zmocněnec není členem vlády, nenese politickou odpovědnost a nepodléhá standardní parlamentní kontrole. Přesto má spolurozhodovat o jedné z nejzásadnějších veřejných politik současnosti. Takový model nevzniká omylem. Vzniká tam, kde je snaha oddělit moc od odpovědnosti. Konflikt zájmů, který nelze přehlížet Nelze pominout ani Váš dlouhodobý a opakovaně zpochybňovaný konflikt zájmů, který systematicky podkopává důvěru v legitimitu Vašeho výkonu moci. Politik, jenž čelí vážným pochybnostem o střetu mezi veřejnou funkcí a soukromými ekonomickými zájmy, nemůže být považován za seriózního garanta ústavnosti. Právě proto je každé další obcházení Ústavy, vytváření účelových funkcí a přesouvání rozhodovací moci mimo standardní rámce vnímáno nikoli jako výjimka, ale jako součást širšího vzorce chování, jehož cílem je minimalizovat kontrolu a maximalizovat osobní politický komfort. Ústava má v takových případech chránit stát před zneužitím moci — nikoli být touto mocí obcházena. Filip Turek jako nástroj, nikoli řešení Filip Turek není podstatou tohoto problému. Je pouze prostředkem. Skutečným problémem je Váš přístup k moci: pokud nelze postupovat ústavní cestou, změní se pravidla hry. Takový přístup je s demokratickým právním státem neslučitelný. Ústava není překážka. Je závazek. Ústava České republiky není doporučení ani politický názor. Je to závazný rámec, který jasně stanoví, že výkonnou moc vykonávají ministři odpovědní Poslanecké sněmovně. Vy jste se rozhodl tento princip obejít. Nebezpečný precedens Dnes vytváříte zmocněnce pro klimatickou politiku. Zítra to může být zmocněnec pro média, spravedlnost nebo „národní zájem“. Každý takový krok dál oslabuje institucionální rovnováhu a posouvá stát směrem k personální moci bez kontroly. Takto se demokracie neřídí. Takto se erozuje. Výzva k nápravě – nebo k odchodu Pane Babiši, pokud ještě považujete Ústavu České republiky za závazný rámec, existují pouze dvě přijatelné cesty: Buď okamžitě zrušíte funkci vládního zmocněnce pro Green Deal a klimatickou změnu, vrátíte tuto agendu výhradně do rukou ústavně odpovědných ministrů a veřejně přiznáte, že tento krok byl chybou. Anebo přijmete plnou politickou odpovědnost za vědomé obcházení ústavních pravidel. Pokud nejste ochoten ani jedno, pak zbývá už jen jediné čestné řešení: odstoupit z funkce předsedy vlády. Člověk, který systematicky oslabuje ústavní brzdy moci a zároveň čelí dlouhodobému konfliktu zájmů, nemůže důvěryhodně stát v čele demokratického státu. Toto není osobní spor. Je to otázka respektu k ústavnímu pořádku. A ten buď ctíte — nebo se mu musíte postavit čelem a odejít. s pozdravem , Jiří Lobkowicz -

Premiér, který mluví, aby nemusel odpovídat Říct, že Andrej Babiš používá slovník a sémantiku na úrovni čtrnáctiletého dítěte, není osobní urážka. Je to popis politické techniky, která systematicky degraduje veřejnou debatu na úroveň emocí, zkratek a křiku. Andrej Babiš nemluví jednoduše proto, aby byl srozumitelný. Mluví primitivně, aby nemusel vysvětlovat. Jeho jazyk je chudý na pojmy, bohatý na afekty. Neustálé „oni za to můžou“, „já to zařídím“ a „všichni kradou, jen já ne“ nahrazuje argumenty, data i odpovědnost. Nejde o styl. Jde o důsledek. Kdo dlouhodobě mluví jazykem zjednodušených soudů, vychovává voliče k tomu, aby nepřemýšleli, ale reagovali. Aby nehledali souvislosti, ale viníky. Aby nečetli realitu, ale hesla. To už není komunikace – to je manipulace. Přirovnání k dospívání sedí i v jednom dalším ohledu: odmítání komplexity. Svět je černobílý, kritika je útok, instituce jsou překážka a odpovědnost je vždycky někde jinde. Takto se možná dá řídit marketingová kampaň. Stát ne. Česká politika se pod tímto stylem zmenšuje. Jazyk se scvrkává, debata hloupne a společnost si zvyká na to, že jí stačí málo slov k tomu, aby přijala velké lži. A to je největší problém: ne že někdo mluví jako dítě, ale že se tímto jazykem učí mluvit celá země. To už není populismus. To je infantilizace demokracie. -

Závan důvěry a klidu: prezident, který připomněl, že Česko je skvělá země Novoroční projev prezidenta Petra Pavla byl přesně tím, co česká společnost po uplynulém roce potřebovala slyšet. Nebyl to projev triumfalismu ani moralizování, ale klidný, sebevědomý a lidský apel, který vrátil do veřejného prostoru důvěru, nadhled a vědomí vlastní hodnoty. Po období vyhrocených kampaní, ostrých slov a permanentního konfliktu zazněla řeč, která nespojovala proti někomu, ale pro něco. Státnictví bez patosu Prezident Pavel nepřinesl prázdné sliby ani velká gesta. Místo toho nabídl střízlivý optimismus, opřený o realitu země, kterou zná a respektuje. Jeho slova o tom, že „Česko je skvělá země a měli bychom si více věřit“, nepůsobila jako fráze, ale jako připomenutí zapomenuté pravdy. Ne idealizované, ale poctivé. Byl to projev státníka, který si uvědomuje hranice své role – dává vládě prostor, ale zároveň jasně říká, že bude bdít nad ochranou demokracie, institucí a našeho ukotvení ve svobodném světě. Právě tato kombinace zdrženlivosti a odpovědnosti je znakem skutečného prezidentského úřadu. Občanská společnost jako tiché jádro republiky Zásadním momentem projevu byl důraz na občanskou společnost. Prezident nepřesměroval pozornost k sobě ani k politice, ale k lidem, kteří bez nároku na uznání drží zemi pohromadě: dobrovolníkům, hasičům, skautům, lidem pečujícím o slabší, krajinu a místní společenství. Právě zde pojmenoval skutečný zdroj soudržnosti – nikoli v moci, ale ve službě. Tímto přístupem prezident připomněl, že politika není jediným prostorem veřejného života. Demokracie žije tehdy, když je vyvažována aktivní, sebevědomou a autentickou občanskou společností, která má sílu korigovat excesy moci a doplňovat ji tam, kde nestačí. Důvěra místo populismu Velmi silným momentem byla výzva, abychom neočekávali oživení důvěry pouze od politiků. Prezident tím realisticky pojmenoval podstatu demokratické politiky – ta je přirozeně konfliktní. Skutečná soudržnost však vzniká jinde: v každodenních vztazích, ve schopnosti naslouchat, v odmítnutí laciného populismu a extrémů. Pavel neapeloval na strach, ale na zralost společnosti. Vyzval občany, aby se dívali na svět střízlivě, s odstupem od emocí sociálních sítí, a aby si uvědomili, že ve skutečnosti toužíme po velmi podobných věcech – po slušnosti, bezpečí, kvalitním vzdělání a důstojném životě. Víra v mladé jako investice do budoucnosti Významným poselstvím byla i otevřená výzva dát prostor mladé generaci. Nešlo o povrchní chválu, ale o apel na odpovědnost starších, aby naslouchali, předávali pravomoci a umožnili mladým skutečně spolurozhodovat. Prezident zde ukázal, že budoucnost nevnímá jako hrozbu, ale jako příležitost. Prezident, který spojuje Prezident Petr Pavel není akademický intelektuál ani filozof. Je to člověk, který rozumí zemi, jejím institucím i lidem, jejich obavám, ale i jejich potenciálu. Jeho novoroční projev byl řečí klidu, důvěry a sebevědomí – řečí, která nehloubí příkopy, ale připomíná společný základ, na němž republika stojí. V době, kdy je veřejný prostor často zahlcen křikem, byl tento projev závanem svěžího vzduchu. Připomněl, že Česká republika není spálená ani zlomená. Je funkční, solidární a schopná obstát – pokud si dokáže více věřit. A právě tuto důvěru prezident Pavel svými slovy posílil. -

Klaun nemůže kázat jednotu: když o hrdosti mluví ten, kdo společnost rozděloval. Ve svém novoročním projevu Andrej Babiš @AndrejBabis prohlásil, že se česká společnost začíná sjednocovat, zejména „v otázce hrdosti a vlastenectví“. Myšlenka sama o sobě není problematická – sdílená identita, soudržnost a občanská hrdost jsou nezbytné pro stabilní demokratickou společnost. Problémem je však osoba, která tuto výzvu pronáší. Jednota, vlastenectví a kolektivní identita nevznikají projevem. Jsou výsledkem dlouhodobého působení moci, důvěryhodnosti a morální konzistence. Právě v těchto oblastech Andrej Babiš a jeho koaliční vláda dlouhodobě selhávají. 1. Jednota vyžaduje důvěru – a tu jeho politika systematicky narušovala Sdílená národní identita se opírá o důvěru občanů ve stát, instituce a politické vedení. Politický styl Andreje Babiše však tuto důvěru oslaboval: •stavěním „obyčejných lidí“ proti neurčitým „elitám“, •zpochybňováním médií, justice a kontrolních institucí, •personalizací moci na úkor institucionální stability. Takový přístup nevytváří jednotu, ale učí společnost nedůvěře – k sobě navzájem i ke státu. Politik, který dlouhodobě pracuje s podezřením a konfliktem, nemůže být věrohodným nositelem poselství soudržnosti. 2. Demokratické vlastenectví nelze budovat konfliktní politikou Vlastenectví v demokratickém smyslu neznamená emocionální loajalitu k vůdci ani mechanické uctívání symbolů. Znamená závazek ke společným pravidlům, odpovědnosti a vzájemné solidaritě. Babišova politika však opakovaně využívala: •polarizaci jako mobilizační nástroj, •zjednodušování společenských konfliktů na morální protiklady, •instrumentalizaci strachu a resentimentu. Výsledkem je společnost rozdělená na tábory. Takový přístup vytváří identitu proti někomu, nikoli identitu s někým. To je přesný opak toho, co skutečné vlastenectví vyžaduje. 3. Sdílená identita potřebuje morální konzistenci moci Kolektivní hrdost může vzniknout jen tam, kde občané věří, že veřejná moc slouží společnému zájmu a je vykonávána spravedlivě. Dlouhodobé pochybnosti o střetu zájmů a o propojení politické moci s ekonomickým vlivem tuto víru zásadně narušují. Pokud není jasná hranice mezi veřejnou službou a soukromým zájmem, vlastenectví se vyprázdňuje. Mění se v prázdnou rétoriku, nikoli sdílený závazek ke státu. 4. Symbolické vlastenectví nemůže nahradit sociální soudržnost Výzvy k hrdosti, vlajkám a národním symbolům samy o sobě společnost nespojují. Sociální soudržnost vzniká z: •rovnosti před zákonem, •respektu k institucím a jejich limitům, •ochrany plurality a legitimního nesouhlasu. Bez těchto základů se vlastenectví mění v performativní gesto, nikoli v integrující sílu. Symboly bez hodnot společnost nespojují – jen zakrývají prázdno. 5. Jednota je důsledkem způsobu vládnutí, nikoli jeho rétoriky Nejdůležitější skutečností je, že jednota není politický nástroj, ale vedlejší produkt dobrého vládnutí. Vzniká tam, kde je moc vykonávána zdrženlivě, předvídatelně a v rámci pravidel. Styl vládnutí Andreje Babiše – personalizace moci, transakční politika a práce s emocemi – směřuje opačným směrem. Jsou to nástroje kontroly a dominance, nikoli soudržnosti. Novoroční projev klauna Andrej Babiš může mluvit o hrdosti a vlastenectví, ale jeho politická praxe dlouhodobě podkopává podmínky, bez nichž tyto hodnoty nemohou vzniknout. Sdílená identita nemůže vyrůst z polarizace, solidarita z nedůvěry a společné cíle z moci vnímané jako účelová. Právě proto není věrohodným nositelem výzvy k jednotě. Pokud má vlastenectví v demokratické společnosti něco znamenat, musí být budováno politikou, která posiluje instituce, respektuje pravidla a klade společný zájem nad osobní moc – nikoli rétorikou těch, kteří tyto základy dlouhodobě oslabovali. -

„Velká politika. Malé plínky.“ Telefonát dvou největších miminek světové politiky. 👶 BABY TRUMP: Wááá! Andreji! Mám nejlepší nápad na světě. Fakt nejlepší. Nikdo nikdy neměl tak dobrý nápad jako já. Ani dospělí. Hlavně dospělí ne. 👶 BABY BABIŠ: Počkej, Donalde… a ten nápad je můj, nebo už jsem ho koupil? 👶 BABY TRUMP: Je můj. Ale můžeš ho používat. Ty vždycky opakuješ cizí věci, ale hlasitěji. Lidem se to líbí. 👶 BABY BABIŠ: Já nic neopakuju! To jen média! A učitelka! A soud! A realita! 👶 BABY TRUMP: Realita je fake. Vyhodil jsem ji. Byla hrozně nespravedlivá. 👶 BABY BABIŠ: Jo jo. Když realita zlobí, dá se schovat pod plínu. 👶 BABY TRUMP: Přesně. A hlavně říkej všem, že jsi oběť. Velká oběť. Největší miminko v místnosti. 👶 BABY BABIŠ: Já jsem oběť pořád. I když mám všechny hračky. Dokonce i ty tvoje. 👶 BABY TRUMP: Já si kolem postýlky postavil zeď. Lezou mi tam cizí děti. Strašně nebezpečné děti. 👶 BABY BABIŠ: Já mám plot kolem pískoviště. Říkám, že chráním ostatní… ale písek je můj. 👶 BABY TRUMP: Chytré. Velmi chytré. Jsi jako já, jen menší. A s lepší výmluvou. 👶 BABY BABIŠ: Děkuju. Já třeba říkám, že neumím číst. A pak nikdo neví, co jsem podepsal. 👶 BABY TRUMP: Geniální. Já prostě křičím, dokud nejsou všichni unavení. 👶 BABY BABIŠ: A funguje to? 👶 BABY TRUMP: Někdy. Když ne, tak brečím. Nebo píšu. Nebo zažaluju plyšáka. 👶 BABY BABIŠ: Toho svého taky zažaluju. Vypadá podezřele proevropsky. 👶 BABY TRUMP: Jednou, Andreji, vyrosteme. 👶 BABY BABIŠ: Jako… mentálně? 👶 BABY TRUMP: Ne. Politicky. 👶 BABY BABIŠ: Aha. -

Každé ráno jsi do našich životů vnášel světlo, bude nám chybět tvůj humor a láska, odpočívej v pokoji. ❤️🙏 https://t.co/ozeXlwVOpa -